Ohlédnutí za italskými cestami

3. října 2016 v 13:53 | Vaše Anny |  Ze života
Jak jsem předeslala již na začátku léta, pro samý konec mých prázdnin jsme spolu s rodiči zvolili jednu delší zahraniční dovolenou. Volba padla na Itálii, kolébku všemožných kultur a uměleckých slohů. Vzhledem k tomu, že jsem velký nadšenec do historie obecně, ne jen do svého zamilovaného období, velmi jsem se na tento poznávací výlet tešila. Již samotný program mě vskutku nadchnul.
Putování jsme začali celodenní prohlídkou Říma, snad největšího skvostu celé této země. Mimo klasických památek jako jsou například Španělské schody či Fontana di Trevi, se mi také podařilo navštívit největší objekt mého zájmu, pozůstatky antické civilizace, především Forum Romanum a Koloseum. Je pravda, že co se týče Kolosea, měla jsem poněkud smíšené pocity, ale jak jinak na vás může působit aréna pamatující tolik zbytečných smrtí jen pro zvrácenou zábavu přihlížejících davů...Nakonec mě tam stejně daleko víc otrávily všemožné kontroly security a nekonečné fronty :D
Následující den byl díkybohu oddychový. Celý jsme ho s radostí strávili u moře, popřípadě v miniaturním městečku, které obklopovalo náš hotel. Náladu nám nezkazil ani fakt, že bylo v podstatě pořád zataženo.
Další den nás čekal taktéž celodenní výlet na Capri. Musím říct, že od jisté doby jsem poněkud obezřetná, pokud jde o italské lodě, ale cesta na trajektu mi naštěstí žádnou větší újmu nezpůsobila. A Capri, byť vlastně nemá žádnou tu pravou historickou hodnotu, jsem si zamilovala na první pohled. Nebesky modré moře, bílé útesy a malé barevné lodičky...zkrátka dokonalý středomořský kýč. Po relaxační procházce po tomto ostrůvku nás však čekala ještě prohlídka Neapole, města pizzy a Camorry. Bohužel zde nám už příliš relaxu dopřáno nebylo. První nepříjemnou okolností se stal rychle sílící déšť, sice krásně teplý, ale přeci jen příliš prudký na to, aby si člověk mohl dovolit nechat deštník v tašce. A tak v úzkých neapolských uličkách započala nepříjemná šťouchanice. Celé toto vystřízlivění dovršily davy policistů, speciálních jednotek i vojáků...bylo nám oznámeno, že do Neapole akorát dnes přijíždí italský premiér Renzi, označovaný jako druhý Berlusconi, a že ho místní nemají zrovna dvakrát v oblibě...Průvodkyně nám tedy povolila pouze krátkou vycházku po hlavní ulici s dobrou radou, že rozhodně nemáme zahýbat do šikmých postranních uliček, kde sídlí španělské drogové kartely. Samozřejmě jsme si mysleli, že jde jen o zbytečné strašení a povídačky, nicméně poté, co jsme viděli, jak na začátku každé z oněch uliček stojí dodávka speciální jednotky (zřejmě aby se z uliček v tuto dobu nikdo moc necoural ven), názor jsme si docela poupravili... :D Neapol jsme opouštěli úplně promočení a právě ve chvíli, kdy se na hlavním náměstí šikovaly speciální jednotky vybavené plastovými štíty.
I následující den byl pojat jako oddechový u moře, to by ovšem nesměla být mým největším zájmem historie, takže jsme se vydali na dobrovolnou cestu do Kúm a Herculanea. V Kúmách nás čekala pouze jeskyně Sybily Kúmské a Akropole. Více podnětů se pak vyskytovalo právě v Herculaneu, antickém městečku, které bylo po výbuchu Vesuvu zalité lávou. Paradoxně právě proto se zachovalo daleko lépe než Pompeje. Na samý závěr tohoto výletu jsme ještě navštívili smrdutou sopku Solfatara.
Za příčinou utrpení a zániku těchto dvou měst jsme se vypravili den poté. Ano, naše ranní putování začalo přímo na Vesuvu. Musím říct, že ani cesta na horu, ani obhlížení nebezpečného kráteru mě nijak zvlášť neoslovilo, tím spíš, že nás průvodkyně celou cestu nahoru ubezpečovala, že sopka ještě určitě vybouchne a otázkou je jen kdy... Nezajímavost kruté přírody mi ovšem vynahradila skvělá procházka po Pompejích. Bohužel zde jsme nedostali příliš mnoho času, já bych si to tam dokázala prohlížet ještě dnes :D
Zbytek zájezdu už se však nesl v úplně jiném duchu, než v tom mém oblíbeném antickém. Dále jsme se vydali na nově zrekonstruovaný klášter Montecassino a do barokního zámku Caserta. Následující den byl opět vyhrazen odpočinku u moře, jelikož nám před odjezdem domů byl skutečně třeba. Na samý závěr jsme si nechali opět Řím, tentokrát Vatikán, včetně proslulých vatikánských museí, Sixtínské kaple a Svatopeterské baziliky. Vše bylo nesmírně ohromující a pompézní, což mě vzhledem k povaze církve zkrátka trochu irituje, nějak si nemohu pomoci...
Jak vidíte, zájezd měl opravdu pestrý a plně využitý program s možností návštěvy mnoha tradičních i méně tradičních turistických a historických zajímavostí. Je pravda, že právě díky/kvůli tomu mě tato dovolená vyčerpala více než zbytek prázdnin i školního roku :D Za takové obohacení a rozšíření obzorů to ale jistě stálo :)
Samozřejmě ani tentokrát vás "neodbudu" jen strohým vyprávěním. Na cestách jsem pořídila více než sedm set fotografií, tak nějaké ty povedenější přidávám i sem. Outfity byly zvoleny spíše pragmaticky, jelikož šaty do zavazadla a na následující dlouhé výlety v horkém počasí nesmí být příliš křehké nebo mačkavé, proto tentokrát fotografie nejsou "outfitově" okomentované. Pokud mám na něco vyloženě upozornit, jsou to jistě dva anticky laděné oděvy, jeden na Capri do námořnicka s typickou středomořskou bižuterií, druhý pak v Herculaneu v poněkud přírodnějších barvách. Takovéto exotické módní výstřelky můžete najít především na přelomu 20. a 30. let.



Forum Romanum


Colosseo


Capri



Cumae


Herculaneum

Vesuvio

Pompei



Montecassino



Caserta




OMEGA!



Vatican - Svatopeterské náměstí

 

Jak jsem se mýlila v dobovosti, část druhá - Dámy nedámy

24. srpna 2016 v 13:13 | Vaše Anny |  Inspirace
Ne, tímto nadpisem opravdu nemám namysli žádný nevhodný přisprostlý vtip, jak by se snad na první pohled nedejbože mohlo zdát. Tento nadpis má vyjádřit přesně to, co vyjadřuje. A to, že některé ženy jsou dámy a jiné zase "nedámy", čili "jen" ženy, které si zkrátka označení "dáma" nezaslouží nebo o něj vůbec ani nestojí. Ostatně, neexistuje žádná povinnost, jež by každé ženě přikazovala vystupovat jako dáma. Tímto narážím na problematiku sice současnou, avšak odrážející se právě i v dobách minulých a dnešním smýšlení o těchto dobách.
Pravidelní návštěvníci mé stránky si jistě pamatují můj první článek na obdobné téma s názvem "Jak jsem se mýlila v dobovosti aneb o idealisaci". Pro ty, kteří jej nečetli nebo si jej již nevybavují, ho mohu velice krátce shrnout. Rozebírala jsem zde názory lidí, většinou laiků, jenž obdivují období hlavně první republiky (a moje odívání) ze zcela scestných a nepravdivých důvodů. Některé z takových výroků jsem zachytila a snažila se je uvést na pravou míru. Jeden z nejpopulárnějších byl o tom, že "lidé bývali lepší". A prostě ne, nebývali. Lidé bývali úplně stejní jako dnes, někteří vychovaní a dobře smýšlející, jiní zase zlí a nepřející. Jediný rozdíl byl v onom společenském pozlátku, kdy se nejspíš hůř rozlišovala pravá nátura člověka.
Na tento článek má právě navazovat moje dnešní povídání, s tím rozdílem, že bude zaměřeno výhradně na dámy, ženy, dívky, zkrátka na ženské pokolení. Právě to je totiž pravděpodobně vystavováno daleko větší míře idealisace, než pokolení mužské. U pánů se samozřejmě nabízí představa dokonalého gentlemana, nicméně do dalšího rozebírání se společnost obvykle moc nepouští. Ženy podléhají idealisaci v mnoha dalších směrech - vzhledem k povaze, činnostem, odívání, vztahu k rodině a k partnerovi, povolání, ba se občas zachází až do takových intimních témat jako je například hygiena. Pojďme si tedy nastínit některé nejčastěji se opakující omyly a nepřesnosti obestírající ženy a dámy první republiky.


1) "Tehdy byly ženy opravdovými dámami."
Ano, vím, že podobná hláška se vyskytovala i v předchozím příspěvku, avšak právě toto je nejčastější a nejmarkantnější chyba v lidském uvažování. Překvapivě se toto uvažování netýká jen dnešních žen, ale i muži mají zakořeněné, že dřív byly ženské tak nějak víc na úrovni. A já výkřikem opakuji, blbost, blbost, BLBOST! Odkud se vzal ten blud, který byl vštípen do hlavy tolika lidem? Z prvorepublikových filmů? Z povrchní znalosti pouze prvorepublikové smetánky? Obojí nese nejspíše jistým dílem svojí vinu. Jak už po několikáté uvádím, NĚKTERÉ ženy byly dámy a JINÉ zase ne. Prostě stejně jako v jakékoliv jiné době. Samozřejmě, že naivní filmy pro pamětníky nebudou ukazovat bahno a nejnižší třídy z předměstí. Proč? Protože tohle si nikdo pamatovat nechce. Zcela neoprávněně se tak z první republiky dělá takřka bezchybná zlatá éra čehosi, co ve skutečném měřítku vůbec takovou sílu nemělo.
Přidávám jednu z fotografií proslavené příručky pro mladé ženy o tom, jak se mají chovat na schůzce s mužem. I ženy, které chtěly být skutečnými dámami si zcela přirozeně musely osvojovat společenské návyky, opravdu neměly v hlavě vše pevně zakořeněné již od útlého věku.



2) "Tehdy mohla být každá žena dáma."
Věta skoro totožná s větou předchozí, avšak přeci jen v něčem rozdílá. Mohla skutečně každá žena být dámou v každém ohledu? Prokristapána, jistě že nemohla! Naopak to chudinka pravděpodobně měla daleko těžší než dnes! Představte si raná třicátá léta, dobu totální hospodářské krize. Nejchudší vrstva obyvatelstva se každým dnem rozrůstá a společenské rozdíly se prohlubují neuvěřitelným tempem. Dokáže si snad někdo představit, že žena, kterou hospodářská krize semlela tak, že je ráda za kdeco, může být dáma na úrovni? Může být, po duševní stránce, inteligence a vzdělání každému náleží tak, jak si je zařídil, ale ruku na srdce, dělnická třída první republiky takovými schopnostmi zrovna dvakrát neoplývala. A i v opačném případě, jestliže jí chybí finance na dostatečnou garderobu a společenské vyžití, jen málokdo by jí za skutečnou dámu označil. Pojem "dáma" si nárokuje jistý soubor prvků, které nelze jen tak svévolně měnit.
Lehce paradoxní pak zůstává fakt, že díky existenci klasické prvorepublikové smetánky mohla žena splňovat prakticky všechny body hodné dámy, avšak v případě, že nepocházela z významné rodiny, na ní určité procento tehdejších lidí "na úrovni" pohlíželo stejně jako na odpad, který se chce vetřít do jejich "lepší společnosti"...



3) "Ženský chodily oblečený líp/ženštěji." (mužský pohled)
O tom, jak si ženy představují éru první republiky už jsem něco naznačila, ať už se domnívají, že denně nošené byly překrásné vyšívané šaty nebo dokonale padnoucí kostýmky. Je to přehnané, není to stoprocentní pravda, ale na druhou stranu zas chápu obdiv k prvorepublikovým a čtyřicátkovým pěkně ušitým šatům. Co si občas ale myslí muži, to opravdu úplně nechápu. Dost často sklízím obdiv od mužského pokolení, jen co je pravda (a teď to skutečně neuvádím za účelem se pochlubit). Někdy jde o výrazně starší pány, tam jsem ten jejich pseudodůvod schopná i tolerovat, dokážu si představit, že tak chodila jejich maminka/babička, na kterou obvykle vzpomínají jen těmi růžovými vzpomínkami a kdesi v hlavě jí stále mají uložený jako jakési prvotní setkání se skutečným ženstvím. Je to v celku roztomilé a trochu mě to dojímá. V květnu na slavnostech takhle u mě stál snad pět minut jeden druhoválečný veterán a fascinovaně hladil mojí lišku Ziggy s tím, že jeho maminka měla taky takovou...
Když mi ovšem začne třicátník nebo čtyřicátník v plném rozpuku argumentovat tím, že "dneska ženský stojí za prd, to je škoda, že už se všechny nevoblíkaj jako vy", tak bych měla někdy chuť se hádat. Kdo to většinou pronese? Úplně obyčejně oblečený týpek neurčitých poměrů (plus mínus střední třída obvykle odhaduji). Koho vedle sebe ve skutečnosti má? Ženskou v džínových bokovkách a sexy tílku v horším případě / v nepříliš nápadných šatech jednoduchého střihu v lepším případě. Koho by podle svých řečí údajně chtěl mít? Ženu, která nosí dobové šaty podobné těm mým nejlepším (pěkně padnoucí, vyšívané, zkrátka vypracované). Koho by vedle sebe pravděpodobně měl, žil-li by v době první republiky (uvážíme-li jeho nepříliš vysoký "status")? Lehce unavenou mladou matku od rodiny chodící v rovných pytlovitých šatech do půli lýtek (typické pro 30. léta), které se později dají lépe přešít popř. jinak upravit. Ozvláštnění? Možná ručně háčkovaný límeček (byla-li by zručná) nebo malá květinka na obyčejném klobouku.
Ne, fakt si muži nemohou představovat, že v době první republiky by na každého obyčejného a průměrného chlapa někde čekala dokonale upravená lady, která by neměla jínou práci než péči o svůj zevnějšek.




4) "Pravá dáma nikdy nevycházela bez kloboučku a rukaviček."
Ach ano, zase ta prokletá témeř nedosažitelná dáma. Tento polo-mýtus je rozšířen mezi obrovskou masou lidí a to jak nezasvěcených, tak zasvěcených. I mnoho reenactorů, respektive reenactorek a podobně smýšlejících dívek bere tento názor za svůj. Já též uznávám, že na něm zřejmě něco bude, ale odmítám ho vnímat jako jediný správný. Otázkou mimo jiné zůstává, na jaké konkrétní období se zaměříme. Samozřejmě při zrození nové republiky opravdu ještě platilo něco v tomto smyslu a skutečně jen málokterá žena nechávala při svých pochuzkách tyto atributy ženství doma. Nicméně, jak léta kráčela kupředu, i toto heslo se poněkud rozvolnilo. Jediním z iniciátorů této uvolněnosti byla samozřejmě bouřlivá dvacátá léta. Zvláště u mladých dívek se začaly dělat výjimky a čím dál tím častěji bylo běžnější potkat ženu bez kloboučku či bez rukaviček. Mladších generací se to týká hlavně proto, že je neovliňovaly dřívější upjatější názory, starší dámy obvykle zůstávaly věrné té starší módě, na které byly "odchovány". V letech třicátých a čtyřicátých už skutečně snad nikdo nepozoroval nic zvláštního na tom, aby se žena, byť dáma, oprostila od tohoto již poněkud zastaralého pravdila. Podle některých dobových rádců se dokonce především na večerní akce klobouček ani příliš nehodí, leda by byl opravdu velice zdobný a subtilní. Určitě tedy uděláte lépe, zvolíte-li na takové události nějaký pěkně propracovaný účes doplněný třeba jen o malý šperk, než prostý plstěný klobouk, hodící se maximálně na odpolední nošení.

Samé dámy nedámy, ve večerních róbách, leč svůj klobouček a rukavičky asi kdes potratily...


5) "Ženy tehdy prakticky nesundaly podpatky. Dokázaly VŠECHNO dělat s nimi!"
S tímto názorem jsem se tedy nesetkala tolikrát jako s těmi předchozími, nicméně i on má místo v této přehnané idealisaci. Jistě mi byl už několikrát přednesen, avšak skutečně velkolepé setkání jsem s ním měla až nedávno, co vedu tento blog. Samozřejmě, my "dobové blogerky" se tak trochu známe a "slejzáme" na svých stránkách, ostatně zvlášť v naší republice nás není zrovna požehnaně, takže jsme rády, že známe aspoň pár dívek se stejnými zájmy. Ani já se nijak nestraním a s chutí pročítám stránky ostatních dobových žen, byť s jejich názory vždy stoprocentně nesouhlasím. A zrovna jednou, u jedné blogerky z této party jsem narazila na zvláštní článek. Myslím, že se věnoval tomu, co bylo dřív a teď už to není, nejsem si úplně jistá. Mimo ostatní, tam jako jeden bod bylo uvedeno, že dřív (rozumím 1. polovina 20. století) ženy prakticky PERMANENTNĚ nosily střevíčky na podpatku a byly schopné v nich vykonat téměř všechny činnosti, na které my dnes používáme speciální druh obuvi. Vzhledem k tomu, že jsem dosti přísná realistka, mě tato nepravda dovedla až k tomu, že jsem napsala k článku komentář vyjadřující nesouhlas. Velice slušně a asertivně, nakonec jsem napsala, že to chápu jako nadsázku, jelikož daná paní se touto dobou dost zabývá a nechtělo se mi věřit, že by to snad myslela vážně. No, myslela. Nejdřív odepsala na můj komentář a pak svojí neotřesitelnou pravdu "potvrdila" tím, že vydala další článek o tom, jak moc ženy dřív chodily na podpatcích. Příspěvek obsahoval asi tři věty a to typu, že mě, nevěřícího Tomáše pomocí autentických fotografií přesvědčí :D Níže přidané snímky byly skutečné dobové, nicméně ve strhující většině šlo o reklamní nebo módní obrázky, například dámy, která hraje golf ve večerních šatech a lodičkách či dámy, jež v podobné obuvi řídí svého dokonale nablýskaného veterána. Inu fotografie přímo ze života.
S uvedenou paní jsem se již nepřela a nechala jsem jí její pravdu, jelikož nebyla přístupná logickým argumentům. Vám ostatním snad dochází, jak velká pitomost to je. Ne, opravdu ve třicátých letech holky nechodily po horách ve střevíčkách...Ne, opravdu tuto obuv nenosily na tenis či podobné sporty...Ne, opravdu jim při cestě na nákupy jídla nešlo o to, aby si mučily nohu na vysokých podpatcích!
Jediný rozdíl byl v tom, že dřív opravdu nebylo zvykem nosit sportovní či turistickou obuv do města či na jiná místa, kde se její speciální konstrukce zcela mine s účinkem. Ostatně, to by mi nevadilo ani dnes.






A co vy? Setkali jste se s některými idealisačními větami či jejich podobami, které zde dnes padly? Máte týž názor jako já, nebo věříte, že některý z oněch výroků může být pravda? Ráda si přečtu všechny vaše názory! :)

Pouť po vlasti rodné

3. července 2016 v 18:56 | Vaše Anny |  Ze života
Již téměř dva týdny mne dělí od poslední povinné zkoušky na mé milované škole, čili si mohu konečně užívat zaslouženého volného času. Avšak pohlédnu-li na své dovolenkové plány, už teď je mi jasné, že celé léto budu mít patrně pěkně rozlétané. Létání "po všech čertech" jsem ale započala důstojně a poklidně na společném výletě s rodiči. A jako správní vlastenci jsme se opět vydali obdivovat krásy naší republiky. Po absolvování květnové cesty do Brna a krátké návštěvy této moravské metropole jsme se však rozhodli nevzdalovati se příliš od našeho domova. Pro pěknou a kulturně náročnou dovolenou nám tak postačilo vcelku blízké okolí Prahy, konkrétně mohu jmenovati místa jako Brandýs nad Labem, Stará Boleslav, Nymburk, Loučeň nebo i lázeňské město Poděbrady. Vzhledem k tomu, že nejsem absolutní příznivec blogového "deníčkování", samozřejmě jsem si i do tohoto článku připravila inspirativní oděvy, ve kterých jsem tyto tři plně nabité dny strávila.



Kam dál

Reklama