Jak jsem se mýlila v dobovosti, část druhá - Dámy nedámy

Středa v 13:13 | Vaše Anny |  Inspirace
Ne, tímto nadpisem opravdu nemám namysli žádný nevhodný přisprostlý vtip, jak by se snad na první pohled nedejbože mohlo zdát. Tento nadpis má vyjádřit přesně to, co vyjadřuje. A to, že některé ženy jsou dámy a jiné zase "nedámy", čili "jen" ženy, které si zkrátka označení "dáma" nezaslouží nebo o něj vůbec ani nestojí. Ostatně, neexistuje žádná povinnost, jež by každé ženě přikazovala vystupovat jako dáma. Tímto narážím na problematiku sice současnou, avšak odrážející se právě i v dobách minulých a dnešním smýšlení o těchto dobách.
Pravidelní návštěvníci mé stránky si jistě pamatují můj první článek na obdobné téma s názvem "Jak jsem se mýlila v dobovosti aneb o idealisaci". Pro ty, kteří jej nečetli nebo si jej již nevybavují, ho mohu velice krátce shrnout. Rozebírala jsem zde názory lidí, většinou laiků, jenž obdivují období hlavně první republiky (a moje odívání) ze zcela scestných a nepravdivých důvodů. Některé z takových výroků jsem zachytila a snažila se je uvést na pravou míru. Jeden z nejpopulárnějších byl o tom, že "lidé bývali lepší". A prostě ne, nebývali. Lidé bývali úplně stejní jako dnes, někteří vychovaní a dobře smýšlející, jiní zase zlí a nepřející. Jediný rozdíl byl v onom společenském pozlátku, kdy se nejspíš hůř rozlišovala pravá nátura člověka.
Na tento článek má právě navazovat moje dnešní povídání, s tím rozdílem, že bude zaměřeno výhradně na dámy, ženy, dívky, zkrátka na ženské pokolení. Právě to je totiž pravděpodobně vystavováno daleko větší míře idealisace, než pokolení mužské. U pánů se samozřejmě nabízí představa dokonalého gentlemana, nicméně do dalšího rozebírání se společnost obvykle moc nepouští. Ženy podléhají idealisaci v mnoha dalších směrech - vzhledem k povaze, činnostem, odívání, vztahu k rodině a k partnerovi, povolání, ba se občas zachází až do takových intimních témat jako je například hygiena. Pojďme si tedy nastínit některé nejčastěji se opakující omyly a nepřesnosti obestírající ženy a dámy první republiky.


1) "Tehdy byly ženy opravdovými dámami."
Ano, vím, že podobná hláška se vyskytovala i v předchozím příspěvku, avšak právě toto je nejčastější a nejmarkantnější chyba v lidském uvažování. Překvapivě se toto uvažování netýká jen dnešních žen, ale i muži mají zakořeněné, že dřív byly ženské tak nějak víc na úrovni. A já výkřikem opakuji, blbost, blbost, BLBOST! Odkud se vzal ten blud, který byl vštípen do hlavy tolika lidem? Z prvorepublikových filmů? Z povrchní znalosti pouze prvorepublikové smetánky? Obojí nese nejspíše jistým dílem svojí vinu. Jak už po několikáté uvádím, NĚKTERÉ ženy byly dámy a JINÉ zase ne. Prostě stejně jako v jakékoliv jiné době. Samozřejmě, že naivní filmy pro pamětníky nebudou ukazovat bahno a nejnižší třídy z předměstí. Proč? Protože tohle si nikdo pamatovat nechce. Zcela neoprávněně se tak z první republiky dělá takřka bezchybná zlatá éra čehosi, co ve skutečném měřítku vůbec takovou sílu nemělo.
Přidávám jednu z fotografií proslavené příručky pro mladé ženy o tom, jak se mají chovat na schůzce s mužem. I ženy, které chtěly být skutečnými dámami si zcela přirozeně musely osvojovat společenské návyky, opravdu neměly v hlavě vše pevně zakořeněné již od útlého věku.



2) "Tehdy mohla být každá žena dáma."
Věta skoro totožná s větou předchozí, avšak přeci jen v něčem rozdílá. Mohla skutečně každá žena být dámou v každém ohledu? Prokristapána, jistě že nemohla! Naopak to chudinka pravděpodobně měla daleko těžší než dnes! Představte si raná třicátá léta, dobu totální hospodářské krize. Nejchudší vrstva obyvatelstva se každým dnem rozrůstá a společenské rozdíly se prohlubují neuvěřitelným tempem. Dokáže si snad někdo představit, že žena, kterou hospodářská krize semlela tak, že je ráda za kdeco, může být dáma na úrovni? Může být, po duševní stránce, inteligence a vzdělání každému náleží tak, jak si je zařídil, ale ruku na srdce, dělnická třída první republiky takovými schopnostmi zrovna dvakrát neoplývala. A i v opačném případě, jestliže jí chybí finance na dostatečnou garderobu a společenské vyžití, jen málokdo by jí za skutečnou dámu označil. Pojem "dáma" si nárokuje jistý soubor prvků, které nelze jen tak svévolně měnit.
Lehce paradoxní pak zůstává fakt, že díky existenci klasické prvorepublikové smetánky mohla žena splňovat prakticky všechny body hodné dámy, avšak v případě, že nepocházela z významné rodiny, na ní určité procento tehdejších lidí "na úrovni" pohlíželo stejně jako na odpad, který se chce vetřít do jejich "lepší společnosti"...



3) "Ženský chodily oblečený líp/ženštěji." (mužský pohled)
O tom, jak si ženy představují éru první republiky už jsem něco naznačila, ať už se domnívají, že denně nošené byly překrásné vyšívané šaty nebo dokonale padnoucí kostýmky. Je to přehnané, není to stoprocentní pravda, ale na druhou stranu zas chápu obdiv k prvorepublikovým a čtyřicátkovým pěkně ušitým šatům. Co si občas ale myslí muži, to opravdu úplně nechápu. Dost často sklízím obdiv od mužského pokolení, jen co je pravda (a teď to skutečně neuvádím za účelem se pochlubit). Někdy jde o výrazně starší pány, tam jsem ten jejich pseudodůvod schopná i tolerovat, dokážu si představit, že tak chodila jejich maminka/babička, na kterou obvykle vzpomínají jen těmi růžovými vzpomínkami a kdesi v hlavě jí stále mají uložený jako jakési prvotní setkání se skutečným ženstvím. Je to v celku roztomilé a trochu mě to dojímá. V květnu na slavnostech takhle u mě stál snad pět minut jeden druhoválečný veterán a fascinovaně hladil mojí lišku Ziggy s tím, že jeho maminka měla taky takovou...
Když mi ovšem začne třicátník nebo čtyřicátník v plném rozpuku argumentovat tím, že "dneska ženský stojí za prd, to je škoda, že už se všechny nevoblíkaj jako vy", tak bych měla někdy chuť se hádat. Kdo to většinou pronese? Úplně obyčejně oblečený týpek neurčitých poměrů (plus mínus střední třída obvykle odhaduji). Koho vedle sebe ve skutečnosti má? Ženskou v džínových bokovkách a sexy tílku v horším případě / v nepříliš nápadných šatech jednoduchého střihu v lepším případě. Koho by podle svých řečí údajně chtěl mít? Ženu, která nosí dobové šaty podobné těm mým nejlepším (pěkně padnoucí, vyšívané, zkrátka vypracované). Koho by vedle sebe pravděpodobně měl, žil-li by v době první republiky (uvážíme-li jeho nepříliš vysoký "status")? Lehce unavenou mladou matku od rodiny chodící v rovných pytlovitých šatech do půli lýtek (typické pro 30. léta), které se později dají lépe přešít popř. jinak upravit. Ozvláštnění? Možná ručně háčkovaný límeček (byla-li by zručná) nebo malá květinka na obyčejném klobouku.
Ne, fakt si muži nemohou představovat, že v době první republiky by na každého obyčejného a průměrného chlapa někde čekala dokonale upravená lady, která by neměla jínou práci než péči o svůj zevnějšek.




4) "Pravá dáma nikdy nevycházela bez kloboučku a rukaviček."
Ach ano, zase ta prokletá témeř nedosažitelná dáma. Tento polo-mýtus je rozšířen mezi obrovskou masou lidí a to jak nezasvěcených, tak zasvěcených. I mnoho reenactorů, respektive reenactorek a podobně smýšlejících dívek bere tento názor za svůj. Já též uznávám, že na něm zřejmě něco bude, ale odmítám ho vnímat jako jediný správný. Otázkou mimo jiné zůstává, na jaké konkrétní období se zaměříme. Samozřejmě při zrození nové republiky opravdu ještě platilo něco v tomto smyslu a skutečně jen málokterá žena nechávala při svých pochuzkách tyto atributy ženství doma. Nicméně, jak léta kráčela kupředu, i toto heslo se poněkud rozvolnilo. Jediním z iniciátorů této uvolněnosti byla samozřejmě bouřlivá dvacátá léta. Zvláště u mladých dívek se začaly dělat výjimky a čím dál tím častěji bylo běžnější potkat ženu bez kloboučku či bez rukaviček. Mladších generací se to týká hlavně proto, že je neovliňovaly dřívější upjatější názory, starší dámy obvykle zůstávaly věrné té starší módě, na které byly "odchovány". V letech třicátých a čtyřicátých už skutečně snad nikdo nepozoroval nic zvláštního na tom, aby se žena, byť dáma, oprostila od tohoto již poněkud zastaralého pravdila. Podle některých dobových rádců se dokonce především na večerní akce klobouček ani příliš nehodí, leda by byl opravdu velice zdobný a subtilní. Určitě tedy uděláte lépe, zvolíte-li na takové události nějaký pěkně propracovaný účes doplněný třeba jen o malý šperk, než prostý plstěný klobouk, hodící se maximálně na odpolední nošení.

Samé dámy nedámy, ve večerních róbách, leč svůj klobouček a rukavičky asi kdes potratily...


5) "Ženy tehdy prakticky nesundaly podpatky. Dokázaly VŠECHNO dělat s nimi!"
S tímto názorem jsem se tedy nesetkala tolikrát jako s těmi předchozími, nicméně i on má místo v této přehnané idealisaci. Jistě mi byl už několikrát přednesen, avšak skutečně velkolepé setkání jsem s ním měla až nedávno, co vedu tento blog. Samozřejmě, my "dobové blogerky" se tak trochu známe a "slejzáme" na svých stránkách, ostatně zvlášť v naší republice nás není zrovna požehnaně, takže jsme rády, že známe aspoň pár dívek se stejnými zájmy. Ani já se nijak nestraním a s chutí pročítám stránky ostatních dobových žen, byť s jejich názory vždy stoprocentně nesouhlasím. A zrovna jednou, u jedné blogerky z této party jsem narazila na zvláštní článek. Myslím, že se věnoval tomu, co bylo dřív a teď už to není, nejsem si úplně jistá. Mimo ostatní, tam jako jeden bod bylo uvedeno, že dřív (rozumím 1. polovina 20. století) ženy prakticky PERMANENTNĚ nosily střevíčky na podpatku a byly schopné v nich vykonat téměř všechny činnosti, na které my dnes používáme speciální druh obuvi. Vzhledem k tomu, že jsem dosti přísná realistka, mě tato nepravda dovedla až k tomu, že jsem napsala k článku komentář vyjadřující nesouhlas. Velice slušně a asertivně, nakonec jsem napsala, že to chápu jako nadsázku, jelikož daná paní se touto dobou dost zabývá a nechtělo se mi věřit, že by to snad myslela vážně. No, myslela. Nejdřív odepsala na můj komentář a pak svojí neotřesitelnou pravdu "potvrdila" tím, že vydala další článek o tom, jak moc ženy dřív chodily na podpatcích. Příspěvek obsahoval asi tři věty a to typu, že mě, nevěřícího Tomáše pomocí autentických fotografií přesvědčí :D Níže přidané snímky byly skutečné dobové, nicméně ve strhující většině šlo o reklamní nebo módní obrázky, například dámy, která hraje golf ve večerních šatech a lodičkách či dámy, jež v podobné obuvi řídí svého dokonale nablýskaného veterána. Inu fotografie přímo ze života.
S uvedenou paní jsem se již nepřela a nechala jsem jí její pravdu, jelikož nebyla přístupná logickým argumentům. Vám ostatním snad dochází, jak velká pitomost to je. Ne, opravdu ve třicátých letech holky nechodily po horách ve střevíčkách...Ne, opravdu tuto obuv nenosily na tenis či podobné sporty...Ne, opravdu jim při cestě na nákupy jídla nešlo o to, aby si mučily nohu na vysokých podpatcích!
Jediný rozdíl byl v tom, že dřív opravdu nebylo zvykem nosit sportovní či turistickou obuv do města či na jiná místa, kde se její speciální konstrukce zcela mine s účinkem. Ostatně, to by mi nevadilo ani dnes.






A co vy? Setkali jste se s některými idealisačními větami či jejich podobami, které zde dnes padly? Máte týž názor jako já, nebo věříte, že některý z oněch výroků může být pravda? Ráda si přečtu všechny vaše názory! :)
 

Pouť po vlasti rodné

3. července 2016 v 18:56 | Vaše Anny |  Ze života
Již téměř dva týdny mne dělí od poslední povinné zkoušky na mé milované škole, čili si mohu konečně užívat zaslouženého volného času. Avšak pohlédnu-li na své dovolenkové plány, už teď je mi jasné, že celé léto budu mít patrně pěkně rozlétané. Létání "po všech čertech" jsem ale započala důstojně a poklidně na společném výletě s rodiči. A jako správní vlastenci jsme se opět vydali obdivovat krásy naší republiky. Po absolvování květnové cesty do Brna a krátké návštěvy této moravské metropole jsme se však rozhodli nevzdalovati se příliš od našeho domova. Pro pěknou a kulturně náročnou dovolenou nám tak postačilo vcelku blízké okolí Prahy, konkrétně mohu jmenovati místa jako Brandýs nad Labem, Stará Boleslav, Nymburk, Loučeň nebo i lázeňské město Poděbrady. Vzhledem k tomu, že nejsem absolutní příznivec blogového "deníčkování", samozřejmě jsem si i do tohoto článku připravila inspirativní oděvy, ve kterých jsem tyto tři plně nabité dny strávila.



US Army a šeříky 2016

1. června 2016 v 17:31 | Vaše Anny |  Inspirace
Po několika týdnech plně nabytého programu jsem se konečně dostala ke krátké reportáži z prostředí plzeňských Slavností svobody letošního roku. Snad jí nebudete pokládat za příliš opožděnou :)
První den, tedy pátek, tentokrát probíhal klidněji, než jsme očekávaly. No, klidněji. Do jisté míry. Já jsem si ještě dopoledne musela "odskočit" na test z civilního práva procesního :D Nicméně už celý den se nesl ve znamení postavených táborů po městě a potulování se různých partiček z mladých i starších vojáků. My s naší dívčí partou jsme zůstaly trapně při zemi. Odpoledne jsme strávily zkoušením modelů na sobotní přehlídku a lazením posledních detailů.
Sobota byla značně hektičtější. Již krátce po obědě jsme se sešli na Bolevecké návsi v komplexu velkého statku, kde se naše akce měla konat. V tomto komplexu bylo taktéž postaveno několik táborů, například našich spřátelených klubů Tommy&Yankee a Maďarské královské armády. Brzy se však vyskytly nepříjemné komplikace, jelikož nám kluci z klubu jaksi "pozapoměli" postavit pódium, takže jsme v povětšinou originálních dobových střevíčkách musely balancovat na nerovném a lehce rozbahněném povrchu nepříliš upraveného dvorku. Nicméně i tak byl celý program skutečně poutavý. Několik dětských krojovaných sborů vystoupilo s tradičními folklórními písničkami a lidé se mohli volně procházet po různých stanovištích. Čekalo se na zlatý hřeb sobotního odpoledne. Na Boleveckou náves totiž měli dorazit veteráni. My s děvčaty jsme sestavily takový malý "uvítací výbor", který válečné seniory zřejmě opravdu potešil. Ostatně kterého devadesátiletého dědečka by nepotěšily polibky od mladých děvčat :)
Samotná sobotní přehlídka se nesla v duchu "protektorátní město versus protektorátní vesnice", předváděly se zde výhradně modely válečné. Já jsem se představila ve vlastním anglickém kostýmku (čili městský model), který jsem dle zmíňky v Módě v ulicích Protektorátu doplnila velkým černým slamákem a dalšími černými doplňky. Z větší míry jsem si outfit sestavovala sama, pouze slamák mi byl doporučen. Dominantou střídmého kostýmku se stala moje milovaná liška Ziggy. Ostatně co více se hodí k dobovému kostýmku více než právě kožešina.
V neděli jsme módu pojaly jaksi seriózněji a více ze široka. Předváděné modely pocházely také z let 20. a 30., navíc všechny byly stylisované tak, jak radil dobový dámský tisk. Žádná vesnice se tedy tentokrát nekonala :D Přispělo k tomu pravděpodobně i prostředí, jelikož naše nedělní vystoupení se konalo na samotném Náměstí republiky. Děvčata předváděla modely odpolední, večerní i svatební.
A teď k obecnému poveselení. Ano, na mě vyšly právě ty svatební šaty. Včetně ženicha :D Šaty patří mé kamarádce a jsou skutečně překrásné. Zdobí je velké množství korálků tvořící florální motivy. Samozřejmě jim nechybí ani vlečka. Strach jsem měla poměrně veliký, naštěstí jsem však nepřizabila ani sebe a snad ani šaty.
Přikládám fotografie na lepší ilustraci letošního slavení.
Tak zase za rok. :)



Kam dál

Reklama